Život je cesta

Když jsem psala článek o Roketsovi a svém tátovi, nezmínila jsem se ještě o jednom důležitém chlapovi v mém životě. Je jím můj brácha. Já ani on jsme nebyli připraveni na to, co se stalo a ani jeden jsme to nezvládli. Mně bylo 16 a jemu 18.

 

Jsou dvě možnosti jak můžete reagovat na stresovou situaci. Boj– ten jsem si vybrala já nebo útěk – ten byl bližší bráchovi. A když je vaše nastavení BOJ, pořád se budou objevovat věci s kterými bude nutné bojovat. Při útěku bude zase nutno pořád před něčím utíkat. Obě dvě nastavení ale končí stejně – vyčerpáním.

 
Jednoho dne vám dojde síla bojovat nebo utíkat a vy padnete na dno. Nevím jak to má můj brácha, každopádně já už jsem z věčného boje unavená. A proto si přestávám hrát na hrdinku a chci ukázat svou zranitelnost ve své celé podobě.

 
Není snadné pro mě tohle sdílet a jsem si jistá, že lidé co mě znají, musí být hodně překvapení jak otevřeně o všem píšu. Jsem totiž velký introvert, co většinu času mlčí. Vyčerpávají mě společenské konverzace o ničem a sílu nacházím jen v tichosti a přírodě.

 
Ale cítím, že je nutné to co mám uvnitř, nějákým způsobem dostat ven. Stejně jako puchýř, když se naplní tekutinou, je nutné propíchnout a nechat vytéct, aby se bolest uvolnila.

 
Když padnete na dno, nezbývá vám nic jiného než hledat způsob jak se se vším vyrovnat. A tak jsem tady a rovnám. Prožívám hluboké uvědomění a vůbec nevím jestli tohle bude můj brácha někdy číst, ale chci ti říct, že nemůžeš utíkat věčně.

 
Nakonec tě to stejně dožene. Vím, že jsi stejný jako já. A vím, že tě to stejně zranilo. A taky vím, že bych nemohla mít lepšího bráchu, který je vždy ochoten mi se vším pomoci. Ale už nechci zažívat ty strašné setkání, kdy si nemáme co říct, přestože jsme oba všeho plní.

 
Říká se, že kdo se vydá na cestu do Santiaga de Compostela, nikdy se nevrátí stejný. Jsem si vědoma toho, že možná ztratím pár lidí, kteří nepochopí má slova, ale také jsem si jistá tím, že je nahradí noví, kteří budou vědět moc dobře.

 
Život je jako cesta. Chvíli s vámi někdo kráčí v tichosti, chvíli se s někým smějete. Chvíli jste ztracení a chvíli společně hledáte směr. Ale nakonec stejně přijde chvíle, kdy je nutné se rozdělit. Zpomalit nebo zrychlit. Zahnout někam jinam. Přijde únava. Potřebujete si odpočinout. Nebo to potřebují oni. Ztratíte se z dohledu, možná na chvíli možná napořád. Ale časem potkáte nové lidi, kteří půjdou stejným směrem i tempem.

 
A já tu potkávám lidi, kteří jsou mým zrcadlem a přestože nemluví stejnou řečí jako já, předávají mi důležité zprávy.
Jisté je jen jedno. V životě ani na cestě nejste nikdy sami!

Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře