Žádný vrchol nebyl zdolán bez podpory

Vždy jsem si přála vylézt na vrchol Mont Blanku. Sice jsem chodila po horách, ale na takovýto cíl jsem neměla zkušenosti. Nikdy jsem nešla po ledovci, v mačkách, navázaná. Slyšela jsem, kolik lidí cestou položilo život… a tak jsem toto přání odložila na až „jednou“.

Jednou přišlo celkem brzy a já potkala tři lidi, kteří mluvili o tom, že tam jedou. Najednou se z jednou stalo teď. Zkušenosti jsem ale stále neměla, fyzičku v té době také ne, ale jediné co zůstávalo, bylo touha a rozhodnutí.

A tak přišel čas, kdy jsme vyjeli dobívat vrchol Mont Blanku

Nebyla to úplně snadná výprava.  Spali jsme ve stanech na studeném sněhu nebo špičatých kamenech, kde jsme se aklimatizovali.

V den výstupu se vycházelo ve tři ráno. S čelovkami na hlavách. Vidět byly jen zářící hvězdy. Vychází se brzy ráno, protože vrchol Mont Blanku je pokryt celý sněhem a čím později se k němu člověk dostane, tím větší riziko utrhnutí laviny hrozí.

Cesta byla dlouhá a náročná. Za tmy jsme šli lezeckým terénem zatím ještě bez sněhu k chatě, kde jsme nazuli mačky.

A pokračovali po ledovcovém poli. Člověk musel postupovat krok za krokem. V té velké výšce se špatně dýchalo a motala se hlava. Jedna členka výpravy se musela vrátit, protože cestou nepřestávala zvracet.

Dostali jsme se po devíti hodinách chůze v náročném terénu pod vrchol.

A já to chtěla vzdát… Na téhle fotce nad tím uvažuji. Jsem na pokraji svých sil. Stojím tři hodiny cesty pod vrcholem. Naprosto vyčerpaná.

Přecenila jsem své síly a začínám se bát, že to nezvládnu. Nejsem v tom ale sama a tak se ptáme našeho průvodce, jak daleko to na vrchol je. Ať nám ho ukáže. Není vidět. Je třeba se navázat a vyrazit. Navázat se ve skupině čtyř lidí.

Jedna z holek ukáže do prostředka prudkého kopce ledovce a ptá se průvodce. „Co se stane, když se támhle rozhodnu, že už nemůžu dál?“ „Tak se celá skupina vrátí dolů“ odpověděl průvodce. Jestli teď cítíš, že to nedáš, tak zůstaň.

Jeho slova mi hučí v hlavě. Neumím si představit jít už ani kousek a zároveň to nemůžu vzdát. Ne tady. Pod vrcholem. A tak se navazujeme a vycházíme. Každých deset minut zastavujeme. Pláčeme a naříkáme 🙂

Jedna vždy zůstane nahoře a povzbuzuje. Pojďte dál, to dáme. A za deset minut se zhroutí a začne podporovat ta před ní 🙂

Pokračujeme krok po kroku. Nikdy nikdy nikdy nebylo nic tak daleko. Až nakonec se nám to podaří a my vystoupali na vrchol.

Jsem si jistá, že bych to vzdala, kdybych nebyla navázaná na ty nejlepší podporovatele jaké jsem mohla mít.

A to je to nejdůležitější ponaučení, které jsem si přivezla a které jsem se naučila. Je potřeba být navázaná na lidi, kteří mají stejný cíl a proto vám nedovolí to nikdy vzdát. Vědí totiž, že pokud to vzdáte vy, oslabí je to. Stáváte se jedním.

Platí staré osvědčené pravidlo, že řetěz je jen tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek.

Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře