O jednom nápadu jít do Santiaga de Compostela

…..

Je rok 2016 a přichází jaro. Jsem v práci a cítím marnost ubíhajících dnů. Plním úkoly, které  po mě jiní chtějí. Poslouchám stížnosti a naříkání svých pacientů. Vysávají mě. Nemám se na co těšit. Dnešek je stejný jako včerejšek a zítřek bude stejný jako dnešek.

Ráno se mi nechtělo vstávat a dnes se mi nechtělo nic dělat. Jsem vyčerpaná, vyhořelá a znuděná vlastním životem…

Pracuju na rehabilitačním oddělení a začínám cvičit s novou pacientkou po totální výměně kyčelního kloubu. Tahle pacientka je jiná než ostatní. Má energii a motivaci. Nedoléhá na ní deprese nemocničního prostředí a tíha vlastních bolestí. Bavíme se o cestování.

Vypráví mi, jak její dcera šla pěší pouť do Santiaga de Compostela. Zaujalo mě to a chci vědět víc. Při jejím vyprávění jsem ucítila cosi zvláštního.


Píšu si na malý papírek – Santiago de Compostela – a strčím si ho do kapsy bílých kalhot, abych nezapomněla název a celý den nepouštím z hlavy její vyprávění. Doma jsem si hned vyhledala film Pouť/The way, co mi doporučovala a srdce se mi rozbušilo natolik, že jsem věděla, že tam musím jít.

A tak jsem na papírek, co jsem ráno napsala doplnila větu – za rok touhle dobou půjdu do Santiaga de Compostela.

Už se Vám někdy stalo, že ve chvíli, kdy jste se na něco zaměřili, začali jste to vidět všude? Někdo vám řekne o pro vás doposud neznámé značce a najednou se začnou objevovat lidé, co jí nosí nebo o ní mluví. Někdo vám řekne o pro vás neznámém herci a najednou se začnou objevovat filmy, ve kterém ho vidíte hrát. Zaměříte se na červené auto a najednou jsou všude kolem vás červená auta. Na někoho pomyslíte, a náhodně ho potkáte.

To přesně se začalo dít, když jsem si začala pohrávat s myšlenkou dát si batoh na záda a jít několik týdnů, stovky kilometrů, Španělskem. Najednou se kolem mě začali vynořovat lidé, kteří cestu absolvovali, náhodně jsem narážela  na fotky a informace o Santiagu.

A tak jsem založila sešit, do kterého jsem začala lepit všechny informace,fotky a články, které se objevovaly. Bylo pro mě velice zvláštní, kolik věcí a lidí ke mně začalo přicházet, když do té doby jsem o podobné cestě neslyšela.

Klíčovým faktorem je totiž pozornost. Na co zaměříte svojí pozornost, to sílí. Dříve bych si nějáké fotky člověka s batohem a mušlí vůbec nevšimla, ale protože jsem na to zaměřila pozornost a dala jsem jasně najevo, že tyhle informace jsou pro mě důležitě tím, že jsem si vše psala na papír, mozek mi je začal selektivně třídit a vyhledávat.

Dlouho jsem si lepila články a fotky do sešitu a i když jsem to dělala, reálně jsem si neuměla představit, že se na cestu opravdu vydám. Jen jsem po tom hodně toužila.

…..

Je rok 2017. Jaro je tu, v práci jsem dala výpověď a za 25 dní odlétám do Biarritz, kde má pouť začne. Mám před sebou 700km chůze Severní cestou. Vybrala jsem si jí, protože mě láká jít podél oceánu.

Mé rozhodnutí jít sama vyvolává různorodé reakce.

Mezi nejčastější patří vykulené oči a zděšením vykřiknuté „sama“??? Co když se ti něco stane?A Čím častěji tyto reakce přicházeli, tím více jsem o své cestě nerada mluvila. Proto když se mi nedávno stalo, že po mé suché oznamovací větě „Jdu na takovou delší procházku Španělskem“ přišla reakce. Do Santiaga? S nadšením jsem přikývla „To je skvělé. Doufám, že jdeš sama, tak si to prožiješ nejvíc.“ Mé srdce se rozbušilo radostí 🙂

I když vás tisíc lidí bude považovat za blázna a šílence, stačí jediný člověk, který zpívá stejnou píseň jako vaše srdce a těch tisíc lidí náhle přestane existovat.
A dnes, když zase přijde podobné zděšení – Nemůžeš jít sama!co když se ti něco stane?

Jenom se usmívám.,… Ano,konečně se mi něco stane – splním si svůj sen! V levé části hrudníku mi začne narůstat vzrušení a radost . Těším se na to, co mě čeká a co zažiju. Těším se na svobodu a volnost svých kroků, které si budu řídit vlastním tempem. Těším se na čas, který strávím v samotě a jen s vlastními myšlenkami. Těším se, že zase posunu hranice svých limitů a rozšířím komfortní zonu.

Pocit marnosti a protékajících, prázdných dní je pryč a já slyším svojí duši jak mi šeptá „děkuji….“

Její hlas je silnější než okolí…

A jak jste na tom vy? Posloucháte svojí duši nebo okolí? Kam to táhne Vás?

Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře