Na konci bude vše v pořádku

Myslím na den, kdy jsem odlétala. Bylo pět ráno a já byla na letišti se svými dvěmi kamarádkami. „Najes se, bude ti blbě v letadle. Baru řekni jí něco“ hustila do mě pořád Nell. Nemůžu nic jíst. Zvedá se mi žaludek. Jsem totálně v panice.

Kde budu dneska spát? Jak najdu cestu? Zvládnu nést ten batoh? Vždyť už teď mám co dělat! Neměla jsem raději poslouchat, když mi všichni opakovali, že jsem blázen?“ Nemusíš nikam letět, vykašli se na to.“ Říká mi ze srandy Nell a já mám vážně velkou chuť to udělat. V letadle je mi špatně hlady a strachy a chce se mi zase zvracet.

Odlétala jsem v panice, vystrašená, sama, nejistá a ztracená. Posledních 10 km před Santiagem držím v ruce mobil, který jsem si tu koupila a čtu jednu sms za druhou. Čekáme na tebe, kde jsi? Stihneš dojít do 2? Rezervovali jsme ti pokoj. Pohni, čekáme na tebe.

Každým krokem cítím cosi zvláštního. Čím blíž jsem katedrále, tím víc mi buší srdce. Přicházím pomalu a vidím Luise. Jdu směrem k němu, když na mě někdo začne volat. Jana, Jana, to je Jana. Amma a Mary. Dvě američanky, které mi pomáhaly, když jsem si zranila kotník. Zařídily mi ubytování, přinesly led. Byly se mnou, když mi bylo zle.

Naposled mě viděly v hrozném stavu a nevypadalo to, že budu pokračovat dál. Neměly jsme na sebe kontakt. Běžely proti mě a srdečně jsme se objaly, smály se a křičely. Bylo to plné emocí. První setkání před katedrálou. V cíli. Pak mi na rameno poklepal Luis a taky mě pevně objal.

Jsem dojatá. V koutku oka cítím jak mě pálí slza. Jsem doma. Luis mě večer vzal do katedrály na mši a potom mi řekl, že se mnou cítí zvláštní spojení. Jako táta? Ptám se ho. Spíš jako strejda. Odpověděl a mrkl na mě.

 


Myslím na společný den, kdy mi vyprávěl o 70 leletém francouzovi, který celý život pracoval na lodi a plavil se na moři. Po 55 letech se vrátil domů a zjistil, že si nemá s nikým co říct. Že je sám. A tak vyrazil na Camino.

Ale ani tam se s nikým nebavil. Luis ho chvíli pozoroval a myslel si, že neumí anglicky, protože nemluvil jinak než francouzsky. Nemluvil s nikým, nechtěl. Jednou se Luis ocitl vedle něho a zkoušel na něj velice pomalu mluvit. A francouz začal pomalu odpovídat. Anglicky uměl. Ale odmítal mluvit . „Je jedno jak daleko odjedeš. Sebe si bereš všude sebou“

Myslím na Rodriga, který zmizel stejně náhle jako se na mé cestě objevil. Ptal se mě. „máš domov?“

Během cesty jsem ráno nevěděla, kde budu spát večer. Na začátku jsem nevěděla, kde budu na konci. Ale často jsem měla pocit, že přicházím domů. Často jsem s lidmi, které jsem potkávala, cítila silné spojení. Stejně jako když jsem přišla do Santiaga.

Domov najdete, když otevřete srdce a pustíte do něj lidi, kteří Vám ho rozsvítí. Domov je v srdci.


S Rokasem jsme se sešli večer na náměstí v Santiagu. Je to magické místo. Každou chvíli na něj přichází další a další poutníci. Vidíte tam tolik upřímné radosti, obětí a lásky, že mi to vhánělo slzy do očí.

Takové bylo i naše setkání s Rokasem. Prvně jsme se dlouze a pevně objali. „Od začátku až dokonce. Jsem rád, že jsem mohl cestu sdílet s tebou.“ Řekl mi. A dostala jsem náramek na ruku se symbolem andělíčka. Prý proto, že už mi nebude na blízku, tak hledal dlouho něco, co by ho zastoupilo. Opět jsem ucítila jak mě pálí slzy. Musela jsem ho znova obejmout.


Odlétala jsem v panice, vystrašená, sama, nejistá a ztracená s pocitem, že to nemůžu dokázat. Po 860 km stojím v Santiagu na náměstí a nemůžu se vzpamatovat. Vážně jsem tu. Po 40 dnech, 40 nocích. Po pár propršených dnů, po pár proplakaných nocí. Po pár záchvatech paniky. Po spoustě puchýřů, po spoustě bolesti. Ale také po spoustu dní naplněných láskou a skvělými lidmi.

V cestě mi stálo několikrát několik býků, krav, koz, spoustu blafajících psů, spoustu plachých koček. Jeden zuřivý beran. Jeden vzteklý kůň. 5krát mi přeběhla přes cestu černá kočka, jednou bílá. Jedno zranění. Tisíckrát jsem se ztratila a nevěděla kudy jít. Párkrát jsem přemýšlela, že to vzdám.

A nakonec jsem tu. Jistá, šťastná, naplněná láskou a s pocitem, že jsem doma. Je jedno jak velký máte sen. Je jedno jak vzdálený je. Je jedno, co Vám říká okolí. Je jedno jestli jste sami nebo ne. Je jedno jak se bojíte. Kolik máte zkušeností a jestli víte kudy cesta vede. Nejdůležitější je vyjít a nepřestat jít. Každý den. Aspoň kousek. Každý den ať se děje cokoliv!

Věřte tomu co děláte, věřte v sebe a pak se začnou objevovat lidé, kteří budou věřit ve stejné věci jako Vy. A co víc, začnou věřit i ve Vás!

Všechno se naučíte cestou. A když to vydržíte, do svého cíle dojdete. Začnou se dít zázraky. A bude to stát za to!

„Na konci bude vše v pořádku. Pokud to v pořádku není, tak to ještě není konec“ 

Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře