Nikdy jsem nebyla obyčejná holka. Vždycky se mnou bylo něco jinak. Vážně jsem se snažila být jako ostatní, ale nešlo to. Být jiná jsem nechtěla, ale být jako ostatní jsem neuměla. A tak jsem dlouho bojovala sama se sebou a tím i s okolním světem. 

Bylo se mnou něco jinak než s ostatními nejenom proto, že jsem měla jinou orientaci. Cítila jsem se jako chyba. Vada. Porucha. Bylo to pro mě nevhodné a nepřijatelné. Trvalo mi než jsem o svých pocitech dokázala mluvit. Nikdy jsem se s tím ale nevyrovnala, i když jsem tvrdila, že ano. Nezapadala jsem do ženského kolektivu. Necítila jsem, že tam patřím. Nezapadala jsem ani do toho mužského. Mužů jsem se bála. Jediná komunita, která mě přijala a kde jsem se cítila, že můžu být sama sebou, byla ta homosexuální. 

Ztvrdla jsem. Život pro mě byl boj. Všechno jsem si musela vybojovat. Buď jsem musela obhajovat, kdo jsem. Nebo jsem se musela bát, že se to prozradí. Neustále jsem se bála nepřijetí. Odsouzení. Pohrdání.

 

Měla jsem pocit, že s lidmi i se světem musím bojovat.

 

Byla jsem tvrdá a nepřístupná. Měla jsem úzkosti. Pocity méněcennosti. Časem jsem ztratila radost ze života. Vše mě přestalo bavit. Neviděla jsem v životě smysl. Toužila jsem po lásce, ale místo toho jsem znala jen bolest.

Měla jsem totálně zablokované ženství a lidé si mě pletli s klukem. Nenosila jsem žádné ženské oblečení a sukni jsem si oblékla jen z donucení. Necítila jsem se jako kluk, ale necítila jsem se ani jako žena. Nevěděla jsem, kdo jsem.

Začala jsem cestovat což mi trochu pomohlo. Zjistila jsem, že když se člověk vydá do světa, rozšíří se mu trochu jeho omezená mysl. Získá větší sebevědomí, protože se naučí spoustu věcí řešit sám. Byl to dobrý způsob, jak na chvíli uniknout a získat nadhled, ale nebylo to řešení mých problémů. To přišlo až později, když jsem se konečně rozhodla, že převezmu zodpovědnost za svůj život. Přestanu se vymlouvat na všechny okolo. Přestanu ukazovat prstem. Přestanu se litovat a konečně si přiznám, že mám problém a ten problém je můj. Ne světa.

Vydala jsem se na nejdelší cestu v mém životě. Dovnitř sebe. Učila jsem se pracovat s emocemi. Učila jsem se pracovat se svou myslí. Učila jsem se rozeznávat, kdo to ve mně mluví. Komu ty hlasy patří. Komu můžu věřit a komu ne. Učila jsem se pracovat s dechem. Se svým tělem. Učila jsem se napojit na svou vnitřní moudrost. Učila jsem se meditovat. Učila jsem se důvěřovat a učila jsem se znova napojit na své pocity. Učila jsem se rozpustit svou bolest a znova cítit lásku. 

Má cesta k sobě mě dovedla až k mistrovi a k Bohu. Přestala jsem kouřit cigarety, pít alkohol a jíst maso. Prošla jsem obrovskou osobní transformací.

2013


2019

Přestala jsem se světem bojovat, ale naopak se mi do života vrátila důvěra. Zjemnila jsem a odblokovala  jsem v sobě své zamrzlé ženství. Nikdy jsem se necítila více sama sebou.

 

 

 

 

Přirozeně jsem opustila homosexuální komunitu, protože jsem zjistila že v ní je nejvíce nepřijetí a já už se tam nemusím schovávat. Začala jsem se cítit dobře mezi ženami. Nyní mě inspirují.

Od doby co řeším témata mužů ve svém životě, začala jsem je vnímat naprosto v jiné podobě. I oni mě inspirují a je mi dobře v jejich společnosti. V jejich společnosti si konečně můžu dovolit být křehká a přestat se bát.

Došla jsem k závěru, že je úplně jedno jestli cítím lásku k ženě nebo k muži. Důležité je, abych oba dokázala přijmout a chápat. Už svou orientaci nevnímám jako trest a něco, za co je třeba se stydět. Vnímám jí jako dar, který mi umožnil stát se mnohem empatičtějším a přijímajícím člověkem.

Prvním krokem k přijetí sebe sama je být ochoten přiznat si pravdu. Být k sobě naprosto upřímný. Ani pro mě to nebylo nikdy lehké. A to je také mým hlavním úkolem. Žít v naprosté autenticitě  a inspirovat k tomu také ostatní. Není to jednoduchá cesta, ale pro mě je to cesta, která vede k vnitřní harmonii a k míru sama se sebou a zároveň se světem.

Naplňuje mě dodávat odvahu a pomáhat lidem překonávat jejich strach a životní výzvy. K tomu mi pomáhá Fen kineziologie. Umí pracovat s informacemi v podvědomí a hledat opravdové příčiny našich problému a zároveň nabízí řešení a cestu, jak z toho všeho ven.

Nejsem psycholog ani terapeut, ale cítím jako poslání o své cestě mluvit a inspirovat lidi být tím, kým skutečně jsou. Nadále na sobě pracuji. Pravidelně navštěvuji om chantingy, duchovní poutě a Darshany, sama si dále zpracovávám svá témata u svých kolegů Fen kineziologů, jsem Atma kryja jogínka a žákyně duchovního mistra Parahamsa Vishwanandy.

Neustále se zabývám vlastním rozvojem, abych dokázala být plnohodnotnou Fen kinezioložkou.

Jana, duchovním jménem Satsa Dasi