Když věci nejdou podle plánu

Cítím se silná. Mám za sebou 700km. Přesně tolik, s kolika kilometry jsem původně počítala. Zbývá mi necelých 300 km. Brnkačka. Cítím se skvěle.
Pár dní jsem bojovala se správným nastavením batohu. Pořád mě někde škrtil. Povolovala jsem, pak zas utahovala. Přeskládávala zátěž. Nějáké se zbavovala. Spoustu dní to nesedělo.
Teď mi už batoh tak něják přirostl k zádům. 14kg na mých bedrech nyní  nevadí. Jsou mou součástí a patří ke mně. Jde se mi skvěle. Zesílily mi všechny svaly v těle. Stalo se mi tolik krásných věcí. Potkala jsem tolik skvělých lidí. Každý den jsem prožila naplno.
Překonala jsem svůj strach z toho být sama. Spát sama. Nebo být s lidmi. Cítím se jistá. V zemi, kde nikomu nerozumím. Do Santiaga stíhám dokonce dojít s předstihem. Mám čas, nemusím pospíchat. Nemusím už ani jít tolik kilometrů denně. 25-30km. To byla má každodenní rutina. Teď stačí min. 18 denně. Zpívám si a cítím hlubokou vnitřní radost a najednou prásk!
Ležím na zemi a nemůžu se zvednout. Zvrkla se mi noha a já ucítila prudkou bolest v kotníku. Vytřískly mi slzy bolestí a okamžitě hledám v batohu obinadlo a stahuju. Natýká to. Nemůžu se na to dívat. Ne prosím ne! Nedělej mi to! Už jsem blízko, tohle se nesmí stát!
Jsem hluboko v lese. Sama. Jaký paradox. Každý den kolem mě někdo byl, ale dnes jsem nepotkala ani živáčka. Zkouším se postavit a není to tak hrozné. Bez hůlek by to ale nešlo. Cesta stále stoupá a stoupá a kotník bolí víc a víc. Padá mlha a já nevím kam jdu.
Značka ukazuje směrem k vrátkům krav. Zbláznila jsi se? Já nepůjdu skrz krávy! Nadávám značce. A tak pokračuju strmým svahem vzhůru a odbočuju špatným směrem. Až po kilometru narážím na hlouček psů a koz v čele s bačou, který kroutí hlavou a gestikuluje rukama. Camino no! A ukazuje zpět nahoru.
Děláš si srandu? Víš kolik síly mě stálo dojít sem? Jede mi v hlavě. Cadavedo? Ptám se na město kam jdu a jak je daleko na prstech. Odpovídá že tři hodiny. To mě vážně vyděsilo. Má tam auto ale má hrdost mi nedovoluje říct si o pomoc.
A tak se obracím a stoupám, pak klesám. Každým krokem se bolest zintenzivňuje a já propadám panice. Já tam nedojdu! Slzy tečou… křičím… nikde nikdo není,tak si to můžu dovolit. Nevím jestli víc kvůli bolesti nebo myšlence, která se mi vkrádá do hlavy – tohle je konec cesty.
Do města jsem nakonec dorazila a pocítila lehkou úlevu, že jsem došla. Hrozně se ale bojím, že se zítra vzbudím a nohou nepohnu. Co pak budu dělat? Paní v albergue na mě mluví pouze španělsky, ale naštěstí ostatní poutníci mi překládají do angličtiny. Dovolila mi zůstat druhý den i noc, kterou mě nenechala zaplatit. Dala si ukazováček před pusu, jakože je to naše tajemství.
Druhý den je bolest lepší. Otok menší, ale stále se na nohu nemůžu plnohodnotně postavit. Kulhám. Kupuju bandáže, gely proti bolesti a chci zítra pokračovat. Je to jenom 17km. To bych mohla zkusit. Cestou z lékárny potkávám jednu němku, která když mě vidí kulhat říká – vzdej to. Jeď domů a vrať se příští rok cestu dokončit. Koukám na ní jak z jara a kroutím hlavou, já to nemůžu vzdát!
Jenže….začíná mi být jasný, že chůze je pro mě bolestivá normalně, natož se zátěží. Sebastian mi pořad opakuje ice ice a ať mám nohu nahoře a s Luckou si zpíváme písničku ice ice baby. A tak jsem musela udělat nejtěžší rozhodnutí za celou svou cestu.
Dnešní úsek jsem dojela autobusem. Budu se přesouvat tímhle způsobem tak dlouho dokud znova nebudu schopna chůze. Já jsem poutník a poutník chodí pěšky! Ale… kdo  ta pravidla určuje ? Jenom moje hlava. Všechno je jenom v mojí hlavě. Je to největší lekce, kterou mi cesta dala.
Uvědomuju si, že nejdůležitější je zdraví a moje tělo teď nemůže a já ho musím respektovat. Nejsem tu proto, abych někomu něco dokazovala. Tohle není soutěž ani závod. O tom má cesta není.
Cestovaní autobusem v cizí zemi nemám rada. Nerozumím jízdním řádům v Čechách natož ve Španělsku. Na Zélandě jsem si raději koupila kolo než se přesouvat autobusem. Raději jsem začla v Biarritz ve Francii kam mi přistálo letadlo než odtamtud dojet autobusem do španělského Irunu kde je oficiální začátek severní svatojakubské cesty.
A teď jsem v situaci, kdy mi nic jiného nezbývá. Jak je ta cesta rafinovaná. Donutí mě překonat další mou komfortní zonu. A tak nakonec cítím vděčnost. Že má noha není zraněna natolik, že bych s ní nedopajdala s batohem na zastávku.
Uvědomuju si, jak mnohem hůř to vše mohlo dopadnout. Jsem vděčná za novou zkušenost a za to, že mě cesta zkouší a nutí být stále pokorná. Vážně mě mrzelo že nemám čas psát a že mi utíkají myšlenky, které chci zachytit.
Ale nedovolila jsem si zastavit. A tak díky kotníku, že jsi mi v tom pomohl. Zatímco ostatní poutníci moknou na cestě, já píšu a píšu.
S Luckou jsme si vyměnily čísla a sešly se ve městě, když došla. Pokračuje dál přestože další albergue je 30 km. chce spát venku, pod širákem. Koho mi jen připomíná… 🙂
Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře