Jedno setkání…

Když jsem vystoupila z autobusu, nevěděla jsem co dělat, kam jít. Kde najít cestu. Kde to jsem? Rozhlížela jsem se kolem a asi 10 metrů ode mě stál kluk a díval se na mě. Ahoj, centrum je támhle a ukázal směrem před sebe. Jdeš do Santiaga? Ano, potřebuju nějáký mapy, pas a najít obchod se sportovníma potřebama. No vidíš, tak to vypadá, že máme stejnou cestu. Hledám to samé.

 
A tak jsem potkala Roketse. Byl přátelský i když trochu rezervovaný. Klidný a sebevědomý. Autoritativní. Náš vztah už od začátku nebyl rovnocenný. Ujal se vedení. Tady si sedneme a dáme si kafe, namaž se krémem. Když mě viděl točit si vodu z kašny do flašky, koukal se na mě dost přísně – nejsem si jistý, jestli je to pitný. Ale prosím tě, to víš že je. Odpověděla jsem. Stejně mě nakonec donutil tu vodu vylít. Plánoval čas, kde spát, v kolik vycházet, kde zastavit. Dával mi svoje jídlo a když jsem odmítla, přísně se na mě díval – tak podívej, pokud chceš dojít do Santiaga musíš mít energii, musíš hodně jíst. Takže na – sněz to. Čím dál tím víc mě rozčiloval.

 
Tak chlapečku podívej, já se o sebe umím postrat sama a nepotřebuju nikoho, aby mě poučoval. Posmyslela jsem si. Musím se ho zbavit. Chci jít sama. Proto tu jsem, chci si řídit svoje kroky vlastním tempem. Na to jsem se těšila nejvíc, že se nebudu muset nikomu přizpůsobovat. Jak se to stalo, že jsem tu s ním a musím se řídit jeho pokyny?

 
Když jsem se s ním jedno ráno rozloučila, koukal na mě dost nevěřícně. Jakože, to odcházíš? A myslím, že moje vysvětlení, že chci jít rychleji bez tolik pauz, mu nestačilo. Každopádně jsme se rozloučili a já vyšla. Šťastná, že jsem konečně sama. Netrvalo to ale dlouho a my se znova potkali. Neodpustil si úšklebek – tak ty chceš jít rychleji jo? Každopádně jsem ale rád, že tě zase vidím. To je jak noční můra, já se ho prostě nezbavím.

 
Celý den jsem byla nepříjemná a stranila se. Všiml si toho a stále se ptal jestli jsem v pořádku. Přemýšlela jsem jen nad tím, jak se ho zbavit.

 
Jednu noc se to všechno změnilo. Noc, kdy jsem se cítila vyčerpaná, opuštěná, neštěstná a k ničemu. Byl tam, a jeho přítomnost ve mě vyvolávala klid a bezpečí. Začala jsem si uvědomovat, že on rozbíjí všechny mé strachy a doplňuje všechno co potřebuju. Má mapy GPS, takže ví kudy jít. Umí plynně španělsky a anglicky a rád mluví s lidmi, takže se nemusím o nic starat, má výborný foťák a focení se zdá být jeho vášní. Dokáže mě uklidnit a podpořit.

 
Od chvíle, co pochopil, že chci jít rychleji drží tempo. Vypočítává mi kolik kilometrů je nutno ujít denně abych stíhala své plány. Dává mi bonbony na energii. Zásobuje mě jídlem. Peníze vůbec neřeší a jí a pije v jakékoli hospodě či kavárně zato já šetřím každé euro. Přesto se občas vrátí ke mě na lavičku a přinese mi křupavý crossant s tím ,že je ten nejlepší na světě a že ho musím ochutnat.

 
Ve svém batohu má snad všechno. Dvoukilový domácí chleba, tisíce kusů masa, stativ na zrcadlovku. Stan.

 
Začínám chápat, čím mě na začátku tak rozčiloval. Připomíná mi tátu. Chová se ke mě jako táta a probouzí ve mně dítě, které se na něj zlobí. Dítě, které jsem neměla tušení, že ve mě žije…

 
Jak ho tak pořád vidím pobíhat s tím foťákem. Jak ho tak vidím každých pět minut se zastavovat a vybalovat foťák. Jak se tak rozplývá nad krajinou a snaží se jí ze všech detailů nafotit, i když mu to zabírá polovinu dne. Vidím svého tátu, který dělal to samé. Nemám ani žádnou jeho fotku, protože za objektivem byl vždycky jenom on. Možná že to byl tenkrát důvod, proč se odpojil od skupiny a šel tím ledovcem sám. Možná že tam chtěl nafotit nějáké své detaily. Každopádně domů se už nevrátil.
Spadl, zabil se, najednou nebyl. A já se na něj zlobím, že nás opustil. Že mámu opustil. Že mě v tom nechal samotnou a já se musela dívat na to, jak trpí. Musela jsem zastoupit jeho roli a stát se něčím, na co jsem ještě nebyla připravená. Cítila jsem vždy vinu že necítím smutek a od svého vzteku jsem se oddělila. To se nehodí, zlobit se na mrtvého.

 
Poslední slova, která mi řekl, byla – „Život je těžký“, hodil po mě peníze na věnec pro svého kamaráda na pohřeb, protože umřel týden před ním a odešel. Už jsem ho nikdy neviděla. Od té doby byl život vážně těžký.Často se mi zdály sny, že žije někde v zahraničí. Že neumřel. Možná proto stále někam jezdím. Doufám, že ho někde potkám. A budu mu moci vynadat. Proč jsi nás takhle opustil? Proč jsi nedal pozor?Proč jsi musel jít vždy svou vlastí cestou a proč jsi musel být vždy tak umanutý?

 
A najednou je tu se mnou Rokets, který mi říká co mám dělat a protože je mu tak strašně podobný, moje malé vzteklé dítě zevnitř křičí. Neříkej mi co mám dělat! Umím se o sebe postarat sama! Narozdíl od tebe. Já pořád žiju, ty ne! Když jsem tě potřebovala, tak jsi tu nebyl! Klidně sis umřel a nechal si nás v tom samotné. Copak nevíš, že od skupiny se v horách neodděluje?

 
A cítím paralelu svých vztahů. Jako když někdo luskne v mojí hlavě. Mé vztahy končí stejně. Buď odcházím já s tím, že je všechno moc těžké nebo končí vztekem. Mým vztekem.“ Jak jsi mi to mohla udělat. Jak jsi mě mohla takhle opustit!“ Necítím smutek, ale vztek. Na nikoho se nedá spolehnout, vždy vše musím zvládnout sama.

 
A tak s pocitem, že nic nemá cenu a že se musím spoléhat jen sama na sebe, protože mě stejně nakonec všichni opustí a nic nekončí dobře, jsem sbalila věci a nasedla do letadla.
Doufala jsem, že někoho potkám. Ale že ten někdo bude holka. Pánové prominou, ale mě to s vámi něják moc nejde. Snad proto, že mám jinou orientaci a proto nemám tolik možností porozumět mužské duši. Netušila jsem ale, že konečně potkám svého tátu.

 
Než jsem odlétla, mamka mi vyprávěla sen, který se jí zdál. Přišel k ní táta a řekl jí: “ Ty jí jako necháš jít samotnou?“ „A co mám dělat, už je dospěla.“ odpověděla ona. „Tak víš co, já půjdu s ní“ řekl on. „To bude mít teda radost“ dodala máma. „Neboj, ona mě neuvidí. Ale dám na ní pozor“. Ten sen mě dojal a naštval zároveň.

 
Myslím na něj a uvědomuju si, že ho vidím v Roketsovi víc a víc. Chová se ke mě jako táta. Dokonce tak i vypadá. Mají stejné postavy. Když mám kšilt a Rokets jde přede mnou, zakrývám si jím jeho hlavu a vidím jen jeho svalnaté nohy a pohyb těla, a mám pocit, že před sebou vidím jít tátu. Když jsem si to uvědomila, rozplakal jsem se.

 
Cítím se s ním v bezpečí. Snad poprvé v životě zažívám pocit, že se nemusím o nic starat. Rokets vše zařizuje, plánuje, vykomunikovává (umí plyně španělsky), překládá, učí mě a stará se o mě.

 
Tenhle článek mám v hlavě už dva dny a dnes jsem měla konečně příležitost ho napsat. Během toho, co ho dokončuju s Roketsem jsme se rozkoučili. Bolely ho puchýře na prstech a chtěl si dát den pauzu. Přesně v čas kdy jsem byla připravená, aby se to stalo.

 
Zeptal se mě – zůstaneš se mnou nebo půjdeš dál? Cítím, že už musím jít dál. Odpověděla jsem. A on jen kývnul. Dospěla jsem.

 
Cesta je teď už perfektně značená, nepotřebuju žádné mapy a kolem mě jsou neustále nějácí poutníci se kterými se už známe jmény a potkáváme se ve stejných ubytovnách. Už nejsem sama.

 
Provedl mě tím nejhorším začátkem, kdy jsem byla ztracená. Naučil mě vše co jsem potřebovala vědět. Dal mi spousty vzácných rad ale nejdůležitější co mi předal je důvěra v život a v sama sebe a skrze něj jsem se dokázala spojit s tátou. A konečně mu odpustit a pořádně se s ním rozloučit.

 
Hodně jes, potřebuješ energii. Jakmile cítíš, že nemůžeš, hned se zastav a dej si pauzu. Ale hlavně si užij cestu a kdybys něco potřebovala, jsem pár hodin za tebou. Vím, že to zvládneš. A odešel.
Život vám někdy nedá to co chcete. Ale vždycky vám dá to, co potřebujete…

Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře