Cestování o samotě – největší posun v komfortní zoně

Nic neprověří vaše schopnosti lépe, než když se rozhodnete cestovat sami. Dozvíme se o sobě samých spoustu užitečných věcí.

Můžeme se snadno ztratit, ale v podstatě je cestování dobrým způsobem jak sami sebe nalézt.

Žila jsem půl roku na Novém Zélandě. Neodlétala jsem tam sama, ale ocitla jsem se po pár týdnech sama. Neměla jsem dostatek peněz na auto ani na benzín.

Má veškerá rezerva padla na koupi kola. A vyrazila jsem sama s půlroční výbavou z jižního ostrova na severní.

Jakmile se poprvé sami ocitnete v neznáme situaci. Na cestě, kdy se nemáte na koho obrátit. Kdy v případě nouze, nemáte koho žádat o pomoc, přepadne vás panika. Ale zčásti adrenalin. Nedá se na to připravit, nedá se to nacvičit. Musí se to prodýchat...

Ale také musíme vykročit, protože cesta zpět už nevede. Je to první překážka za níž se začneme cítit jinak. Jakmile se aklimatizujeme a rozkoukáme, začneme cítit změnu.

Oceňovat tu nádheru čistého listu papíru a unikátní možnost napsat si sami každý den a každý krok tak, jak sami chceme.

Jít nebo jet tam, kam se rozhodneme. Tu samotu si rychle zamilujete. Protože i když jsme sami, přestáváme být ve skutečnosti osamělí. Stále více cítíme, že je někdo s námi. Někdo, kdo nám rozumí, čím více jsme mu ochotni věřit, tím více se cítíme naplnění a celiství a začínáme chápat, že nejlepší parťák jakého jsme kdy mohly mít, je naše srdce.

Cestování o samotě nám ukáže, jak lehké je navázat nové vztahy a jak nám může pomoci i pouhá náhoda (ne že bych na ně věřila)

Novým přítelem se nám může stát člověk, kterého zastavíme s dotazem na cestu, vedle koho sedíme v autobuse. Někdy se zdá, že těch přátel a laskavých lidí je v cizí zemi něják víc. Ale to není cizí zemí. Je to námi.

To my náhle vnímáme a oceňujeme každý projev pomoci. Každé zpomalení někoho jenom proto, aby nám pomohl se zorientovat, aby nám věnoval chvíli svého času a pozornosti. Oceníme pouhý úsměv v době, kdy jsme většinu času sami.

Dokážeme posouvat hranice svého vnímání. Bez ustavičného tlaku směrem od jiné osoby, bez zbytečných slov, která musíme poslouchat nebo naopak říkat, aby se druhý necítil dotčeně, aby nebylo ticho, jsme najednou úplně svobodní, uvolnění.

Poznáváme hloubku mlčení. Bez omezení můžeme prozkoumávat nové. Všechno, do čeho by jsme se s někým jiným asi ani nepustili. Může to být něco, čeho jsme se báli, protože bychom to možná nezvládli, a nechtěli jsme, aby se nám někdo vysmál, odsoudil nás za případný neúspěch.

Když se nikdo nedívá, tak jsme to skutečně my. Nikdy přesně nevíme, co vlastně dokážeme nebo nedokážeme. Dokud se neocitneme sami, tedy dokud kolem nás nebude nikdo, kdo by to mohl dosvědčit. Tehdy se odvážíme být sami sebou.

V takových chvílích totiž nejlépe cítíme, co potřebujeme. K našemu údivu to nebude to, co považujeme za důležité v kolotoči všedního dne.

Cestování nás překvapuje zjištěním, bez čeho všeho se v životě vlastně obejdeme a jak málo nám k životu vlastně stačí. Tehdy naplno vnímáme, ba konečně i následujeme sví instinkty a intuici.

Všechny neustálé testy nás naučí trpělivosti, pokoře a vytrvalosti. Na cestách prověřuje nás prověřuje sám život. Až tehdy žasneme, jak kreativní řešení dokážeme vymyslet. Jak se umíme vypořádat s neočekávanými a neplánovanými problémy. Jak se rychle dokážeme naučit nové a doposud neznáme.

Objevíme v sobě  kuráž. Poznáme, jak daleko můžeme dojít, co skousnout, v jakých nekomfortních situacích zachovat klid.

Zjistíme, jak hluboko si dovedeme sáhnout pro to, co skutečně chceme, a kde přesně se nalézá hranice, na které je lepší se vzdát. Hlavně nás však udiví, jak moc nás tohle baví.

Když jsem se vrátila ze Zélandu do Čech, ucítila jsem, že mi něco začíná chybět. Co přesně? Hledat své meze. Protože mě těšilo být sama na sebe pyšná. Říct si – zvládla jsem to. Ujela jsem 400km na kole s půl roční výbavou. V příšerných podmínkách. Bez jistoty. Bez parťáka a bez peněz.

Všichni mi říkali, že jsem blázen. A pro mě je to dnes jeden z nejlepších zážitků mého života.

Když jsem odlétala domu, věděla jsem, že jsem schopna ve světě nejen přežít, ale také vyrůst. Jestliže jsem zvládla tohle, snáze jsem uvěřila, že zvládnu cokoliv 🙂

 

 

Dostala jsem nástroj, který pomáhá odstraňovat blokující programy v hlavě, které nám brání žít spokojený a naplněný život. Tím nástojem je FENkineziologie a já s pokorou přijala roli průvodce. Roli kinezioložky Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře